Každý den přibývá nová komplikace, každý den přichází nové rozhodování, mám plnou hlavu problémů, které je třeba řešit a já na ně nemám sílu. Ubíjí mě pocit, že mi něco uniká, zraňuje mě představa, že o něco přicházím. Kdyby měl den 48 hodin a já se mohla alespoň rozdvojit. Nechci nikoho zanedbávat, bolí mě když někomu ubližuji. Nevím jak na to, nevím jak tyhle věci nechat projít okolo mě a nevnímat je. Neumím být soudcem, neumím být katem. Jsem taková, jakou jste si mě udělali, světe!Mrzí mě to.
1 komentář:
Tak přesně takový pocit jsem měla letos o prázdninách. Na to že to byl čas dovolených, tak jsem se fakt nezastavila. Možná právě proto, že jsem furt někde něco balila, plánovala a tak dále. A hlavně jsme měli s manželem hodně málo času na sebe. Jako víte jak to myslím, ne? Navíc jsem pak tady zjistila, kdo za to může... No, tipněte si? Dítě v manželské posteli v sobotu ráno prostě moc nefunguje. :))))
Okomentovat