Dlouhý pátek

Zdravím své neozývající se čtenáře a ozývám se opět po kratší době strávené ve velmi okouzlující práci. Ani v pátek tomu nebylo jinak - od rána na Anežce (rozumějte v Klášteře svaté Anežky) osazování menších plátů, čištění skel, lezení po lešení:---), utahování šroubků, uklízení, spousta legrace, vážně:---) Moc se mi tam líbí a to už tam půjdu jen třikrát. Jsou tam hrozně zajímaví lidi, je to zase něco trochu jiného než lidi ve škole, na sboru a tak. Díky za to, že jsem si tam mohla užít aspoň těch 14 dnů, bylo a je to báječné. Někdy se o nich zmíním víc, aby řeč nestála.

Skončila jsem v pátek v práci o něco dřív, abych stihla odpolední program na Gymnáziu Nad Kavalírkou - festival školních kapel. Legrační byla cesta plná nostalgických vzpomínek na středoškolní rána. A pak výstup z tramvaje a vzpomínka na cestu kolem Lékárny, kde jsem párkrát potkala Mílu Königa. V klidu tedy kráčím k přechodu, za kterým pohazuje svými vlasy jakýsi mladý pán. A brzy už kynu, vesele mávám, neboť je to taková náhoda, s kterými já se často nesetkávám. Takže kdybyste někdo chtěl vidět Obraz Doriana Graye v hlavní roli s Miloslavem Königem, tak máte možnost 20.10. ve 14:00 a 17.11. Je to nádhera, rozhodně doporučuji:---)

Nahoře na kopci jsem se potom setkala s některými členy dávného Benzenu, s některými profesory a pak také s těmi kýženými kapelkami. První hráli Colorhats a já zavzpomínala na časy dávno minulé, když jsme byly ještě s Klubajznama parta a pařily jsme na jejich koncertech a vyváděly hlouposti. Bohužel Klubky z různých důvodů nemohly dorazit a tak jsem vzpomínala, poslouchala a pobrukovala si v klídku téměř v leže v amfiteátru. Užívala jsem si i možnost mluvit během písní, což je sice neslušné, ale tady se to tak nebere:---) Druzí se objevili na scéně P.L.F., což je kapela benzeňáka Michala a jeho bratra a je to báječné oddechovka v mnohém ovlivněna Mňágou a hlavně Žďorpem. Příjemně obohacovali přestávky mezi písněmi vtipnými bezprostředními hláškami, na rozdíl od Kolorhetíků:---) Nedá se svítit.
Někdy během Colorhatího vystoupení (ve kterém mi velmi chyběl ploužáček Nikdo není doknalý, nebo jak se to jmenuje:---) se objevil mezi diváky podivný kudrnatý chlapec. Obě jsme s Luckou zbystřily a já říkám: "To je Hynek!!!" Jak dlouho jsem ho neviděla a on je pořád stejně malý, stejně kudrnatý, stejně free...prostě Hynek. Zanedlouho si všiml i on mě, což potvrzovalo to, že to Hynek je a já za ním tedy přišla hodit řeč. Aby bylo tedy jasno, Hynek je dávný organizátor akcí Děsíru, který již dnes značně znečinněl, neboť se prý plně ponořil do studia. Jak se na naší akci obejvil? Ano, byl součástí poslední kapelky. Zajímavé je, že ze všech těchto kapel mi byly vždy nejblíže bubeníci - Matěj, který mě na akci pozval, benzeňák Michal a ó náš slavný Hynek - sláva jim všem!:---)) Nicméně, zpět k poslední kapelce. Byli jsme v ohromném očekávání, jelikož to byla jediná kapela, kterou jsme opravdu neznali. A tak jsme ji poznali. Obvykle flegmaticky vypadající dlouhovlasý, kudrnatý kdysi spolužák basák si rozpustil vlasy, takže mu rázem zmizela hlava pod bujnou kšticí, kytarista to pěkně ohulil až se škola třásla v základech a pak přišel výstup zpěváka, který nás všechny dokonale odzbrojil:---) Nasadil naprosto bláznivý výraz, bláznivě vytřeštil oči, otevřel pusu a velmi bouřlivě zapěl, také občas chodil, tedy spíše poskakoval a cukal sebou, jako zdrogovaný. Byla to tedy kapelka rozhodně diametrálně odlišná od předchozích, lidé z okolních domů vylézali z paneláků a nevěřícně kroutili hlavami a většina publika se svíjela v křečich, neboť i texty byly zdařile peprné a my nevěřili vlastním uším a očím. škoda jen, že housličky, na které jsem se tolik těšila zůstaly skryté za řvoucí elektrickou kytarou, vážně škoda. Ani jsem se nestihla s Hynkem rozloučit, jak jsem byla okouzlena, vlastně jsem hned po skončení spěchala na třídní sraz, aby bylo jasno:---)

Na třídní sraz jsem přišla o hodinu později, což mi bylo ihned zapsáno do třídnice, pozdravila se s třídním a přisedla na druhou stranu stolu. Nebyla jsem jediná, kdo přišel pozdě, což bylo vlastně milé. Promluvila jsem s pár lidmi a vyslechla si několik vtipných historek. Třeba o tom, jak Hruškovi primáni drželi za nás u našeho tabla minutu ticha - až mě to málem rozbrečelo, dámy a pánové, tak dojemné to bylo. Abych nezahálela, dal jsem si pivo a drahoučký pálivý nakládaný hermelín, který jsem musela zapít pivem dalším:---) Brzy nás opět třídní překvapil jeho obvyklou specialitkou k jídlu. Objednal si smažená ančovičky, což byla pro nás taktrochu atrakce. Malé rybičky s očičkama, okořeněné a osmažené, a jaká to byla bašta, děkuji za novou zkušenost:---) No, a dlouho netrvalo a přišly tequily, což je už taktrochu tradiční třídní pití. Naštěstí jsem měla málo peněz, tak jsem si dala jen dvě a pomalu usrkávala pivo, abych ještě mohla chvíli zůstat a pokecat s lidmi, s kterými na to ještě nedošlo. Chvíli jsem se zasekla v rozhovoru s třídnim o vztazích při vysoké škole, do kterého se zapojila také Anča, která mi výjimečně dávala za pravdu. Jenže to byla diskuze bez konce, do které někteří účastníci zabředli až moc, proto jsem neváhala a přesunula se ke stolku, kde seděl Vašek, Pepa a Honza. Vašek měl za sebou již první týden školy a tak zase vyprávěl vtipné čerstvé zážitky z vysokoškolského studia, kterým pochopitelně přidával na peprnosti zvláště Václavův nezapomenutelný přednes:---) Jenže já už prostě musela domů (původní plán byl zajet ještě na Vinohradské vinobraní, jenže už bylo pozdě). Vsichni už byli značně nakalení a tak se se mnou loučili, jako bychom se snad už nikdy neměli vidět. Nevím, co psát, bylo to hezké setkání, po cestě jsem pak taky trochu uvažovala, co po mě vlastně chceš, Vláďo, abych sem psala? Jo, bylo to supr, díky za TOTO skvělé setkání. Ráda jsem vás zase (ikdyž ne) všechny viděla, snad to nebylo nadlouho poslední setkání, přeci, ne? Přijdou těžké chvíle na vysoké, co bude dál?

Speciální poděkování patří Ondřejovi za odvoz až domů jeho báječným vytuněným autíčkem...to se někdo má:---)))