Velmi Krásný Večer...

Náš včerejší večer se nesl ve znamení kvalitní hudby, strávený navíc se spoustou báječných přátel. Velmi krátké vlny - tak to je ona kapela, kvůli které jsme se vydali do Divadla V Dlouhé, kde křtili své první oficiální CéDé Vysněné.

Všechno začalo báječným setkáním s nic netušící Evou Kratochvílovou, kterou jsem nadšeně pozdravila ještě před divadlem a trochu jí tak vyvedla z míry:---) Pak jsme pokecali s Pepou Königem a jeho slečnou, které dovezlo do Prahy první třídou samotné PENDOLINO. Postupně dorazili i ostatní a my se mohli vydat do divadelní kavárny. Tam jsme se cítili jako v nějaké VIP společnosti, všude samí známí lidé - herci z Disku, herci z Divadla V Dlouhé, další herci, Alice Nellis atd. Potkala jsem tam dokonce Zuzku z paralelky z gymplu, která se tam dostala docela náhodou, se sestrou přes kamarádku - na konci odcházela s CDčkem, takže všechno fungovalo:---) Proběhlo také opětovné setkání s Evou Kratochvílovou, kdy jsem jí všechno opět polopatě vysvětlila a pobavili jsme se o jejím divadelním působení a tak. Měla v ruce jakési černé desky, ale nechtěla prozradit k čemu jsou. Brzy však došlo i na noty v nich, které zapěl "předskokan" Sestry sBorovy - vokální skupina s obsazením mužských i ženských hlasů, vedená Magdalenou Borovou - a byl to báječný předskokan, jejich projev byl úžasný, krásný, zvučný a energický a já pochopila, že Evička není v muzikálu omylem:---)





Zapěli pár chytlavých písní a přišla ona chvíle - na jeviště natoupila skupina Velmi krátké vlny, opět s trochou ostychu a vtipnými Mílovými výstupy. Diváci se bavili, očividně byli prostě správní lidé na správném místě. Křest opět provázela nervozita frontmana a kdyby si Alice Nellis (jedna z komtrů) sama neřekla o slovo, tak se snad ani nekřtilo. Její přání bylo jasné, milé až skoro roztomilé. Všichni jsme si slíbili, že si na CDčku najdeme jednu nejoblíbenější píseň a tu pak pustíme 30ti lidem. Pak by měl být osud CD Vysněné jasný... Věřím, že svůj slib dodržím.



Málem bych zapomněla, na koncertě také proběhla premiéra klipu "Smetánka lékařská", poprvé bude klip v televizi na Óčku v neděli mezi pátou a šestou, kdy poběží reportáž z koncertu, rozhovory a tak. Tak se nezapomeňte dívat!

Po tom všem jako by se klukům ulevilo a začali si koncert opravdu užívat - tak i my diváci. Škoda jen, že písní zas tolik nemají a chtěli nechat nějaké věci lidem jako překvápko na tom CD. A možná taky se těšili na raut:---) Ano, to bylo to poslední překvapení večera - raut a slivovice - oslava toho placatého kolečka, které bylo křtěno. Lidé, co to nestihli před koncertem nebo si nechtěli koupit CD vůbec, samozřejmě nakoupili a pak využili situace, a tak trumpetistova fixka kolovala od diváka k divákovi, od hudebníka k hudebníkovi. Bylo to opravdu pěkné a doteď mě mrzí, že jsem si vlastně nekoupila vlastní CD.



Náš kamrád architekt dělal dojem na hudebníky i krásné herečky z Disku, já si vzpomněla na Evičku, která musela zase někam spěchat, ale která na mě zase zapůsobila a rozsvítila srdce svým nadšením. Ano, a opět se potvrdilo, že slivovice spojuje lidi, tak jsem se dostala do hovoru s hudebníky i já. Uctivá poklona za to vše, co jste pro nás, diváky, za ten večer udělali, uctivá poklona za to, že jste mě neposlali do háje v mé euforické náladě. Spolusboristku Jitku, o které jsem ještě nemluvila, jsem samozřejmě vzala s sebou a i do té slivovice ji nakonec pozounista dotlačil. Jituš, děkuji, žes přišla. Všichni se ale pomalu vytráceli a mě čas ubíhal tak rychle, konečně jsem se dala do hovoru i s Magdou Borovou, která ve mě vždy budila obrovský respekt, teď už se jí snad nemusím tolik bát:---) Jsou to zlatí lidé, tihle skromní nerci, tihle skromní hudebníci a jiní umělci.

A divadlo ke mě zas natahovalo ručky; já najdu způsob, jak ho udolat, najdu způsob, jak se k němu dostat oklikou. Všechno uteklo tak rychle a najednou se divadlo zavíralo a my, ač zvaní na bar vedle, jsme museli jít. V doprovodu bláznivého architekta jsem byla naštvaná, že je všechno pryč, že ten večer skončil, moje euforie skončila a změnila se ve smutek z toho, že jsem byla vytržena z toho kolotoče. Snad bych měla být tolerantnější, kdo ví, naučit se odcházet, zachovat si chladnou hlavu, hlavu vzhůru...Evičko, proč jsi zmizela? Úsměv tvůj a úsměv rozjuchaného pozounisty mě provázely celou cestu. A vzpomínka na tanec se svým chlapcem, kterému jsem se zapomněla odvděčit...


Všecko má svůj konec...






velmi nás mrzí, že jsme nevzali na tuto akci foťák, bylo by to boží, použité fotografie jsou tedy z dílny Ivy Marešové, ze stránek VKV (www.velmikratkevlny.cz), tímto se omlouvám, za jejich použití zde...