...a já jsem za to ráda. Trochu mi zas něco nevyšlo, dost mě to vytočilo a tak jsem si asi 4 hodiny hrála se stránkama sboru abych byla aspoň trochu platná. A samozřejmě si k tomu pustila hudbu, která mi moc pomáhá.
Většina mých spolužáků architektů jsou vyložené OSOBNOSTI, chápete jak to myslím. Prostě si v každém případě stojí za svým a ikdyž nakonec třeba naoko ustoupí, přeci pořád věří ve svou pravdu a nadávají na odpůrce v jejich nepřítomnosti. Ale předně si spoustu věcí dokážou říct narovinu. Taky toho spoustu dokážu. Jen prostě nedokážu být na nikoho zlá, když tak nějak tuším, že by se ho to mohlo dotkout. Navíc když si toho člověka prostě naštvat nechci. Dostkrát jsem se snažila navázat delší kontakt se spolubydlícími (vlastně spolubydlícími mého muže). Dostkrát jsem se snažila překonat jakýsi strach ze setkávání s nimi. Nerada někomu zavazím, tak se většinou zavřu v pokoji a tam prostě jsem jen abych se někomu nepletla pod nohy a pravidelně chodím pozdě do práce abych tu svou minutku neblokovala někomu koupelnu. Spolubydlící jsou báječní lidi, sama nevím, proč z nich mám takový respekt. A když mě něčím naštvou tak to prostě přejdu, jsou to taky jenom lidi, kteří třeba neví, že sem astmatik alergický na plíseň. Všechno jim budiž odpuštěno a s úsměvem jde se dál. Ale oni jsou ekonomové, taky dost sebevědomí lidé, kteří si svůj život nenechají jen tak někým otravovat. A tak opět nastává tradiční souboj dvou žen v domácnosti, z kterých však jedna vždy stáhne uši, vybije si svou zlost sama v sobě a po čase najde opět trochu důvěry.
Opět neodolatelná chuť to tady celé opustit a stavět si zas ten malý bunkřík doma, v bytě, s rodinou, uskutečnit své dávné plány...
Žádné komentáře:
Okomentovat