Zima je tu

Však to taky ráno poznáte. Vzduch vonící jinak než jindy, vzduch s jasným nádechem zimy, lidi schovaní ve velkých bundách, ruce v kapsách nebo elegantních kožených rukavicích, nebe zatažené bílými mraky. Všemu chybí už jen pár centimetrů sněhu a břečka na vyšlapaných místech, kterou rozrýváte špičkou boty, zimní boty, pokud možno, nepromokavé.
Přehoupl se další den, den, který začal pokračováním dne před ním trochu zmateně, po setkání s architekty v ateliéru Karla Fořtla se naštěstí stal dnem podle gusta spokojeného architekta. Nic není stoprocentní, ale to je tak vždycky.
Dopoledne s architekty, odpoledne strávené úklidem svých myšlenek, večer s valnou částí Carillonu na kultuře, noc s věrnými Bártovkami a jejich přáteli a jejich přáteli v koktejbaru. Úklid myšlenek proběhl vcelku spořádaně, samozřejmě nechyběla správná muzika. Ze začátku v krátké době dvakrát přehraná Tajemná krajina od They mi dovolí navázat na kulturní večer, kdy jsme byly podpořit They vokální skupinu Jezinky.

"Zuzko, tohle mi neříkej, já to pak beru vážně!"

Děkuji za krásný večer s překouzelně magickými šansony v podání naprosto geniální herečkozpěvačky They (v tuto ranní hodinu mě nenapadá nic, co by to vystihlo přesně). Zase jsem se ocitla v situaci, kdy jsem naprosto nechápala, oč jde, kdo je to ten člověk na pódiu, zda je to ona Thea, kterou znám tak, jak ji znám (však víte) a nebo profesionální šansoniérka s pevným hlasem a jasným tónem a zabarvením v něm, s neskutečně přesnou mimikou, vyjadřující danou situaci. Převážně lidový repertoár v podání Jezinek byl zazpíván tak energicky a věrohodně (rozumějte, že to není jen takové hýbání se do větru a řvaní jedna přes druhou), jak se mi mockrát nepoštěstilo vidět a slyšet. Uctivá poklona, starý brachu...
Mimochodem, zpěvu v Tajemné krajině jsem se opravdu nemohla ubránit, tato píseň mně v poslední době dost pomáhá, když není všechno jak má být, je to taková moje čokoláda na stres:---) Pokud tuto píseň neznáte, rozhodně si ji poslechněte třeba na stránkách http://www.techtlemechtle.cz/, určitě vás minimálně pohladí na dušičce.

Mám trochu strach z toho, co přijde brzy po tomto zážitku, po tomto nadšení, po této oddanosti. Obvykle pak totiž přichází šok, něco nepředvídatelného, něco, co mě zas vykolejí. Prosím, ať to aspoň tentokrát neskončí takhle...

Jelikož se po koncertě všichni zvedli, místo aby zůstali a bavili se dál, musela jsem je následovat. Domů jsem ale nechtěla, nechala jsem se tedy přemluvit Jitkou a po přemluvení Evíka jsme vyrazily někam na nikdonevěděljakou párty nikdonevěděljakýchvšech lidí do jednoho koktejlbaru. A já poprvé poznala opravdový koktejlbar a opravdu velký kýbl koktejlu s mnoha brčky pro mnoho lidí. A v opojení po upití ze dvou takovýchto kýblů jsem se vracela domů trambajkou se soustředěním, abych neusnula, s touhou psát, a pak taky spát a tak jsem pár zastávek prospala a jsem tady a píšu...kraviny, že;---)