Nechápeš lidi, co nevěřej na náhody a co v nich vždycky hledaj znamení. Někdy si vymejšlej, často to nedává smysl. A najednou ti tvůj táta dává do ruky pití, který půl roku zrálo v dubovym sudu a dalších několik měsíců v lahvi čekalo abys ho vypila při příležitosti svojí svatby. Je ti to líto. Ta lahev ti nahradí všechny ty tekutiny, co jsi vyčerpala cestovánim. Jen den na to stojíš v divadle, kde jsi vlastně vůbec nemusela být. V prostoru, kterej patřil vám, protože jenom díky spojení vás dvou jste tam každý poprvé vstoupil. Ten den jste tam zase po těch měsících oba. Jenže teď už každej sám. On sám za sebe a ty ráda, ale vlastně náhodou, jsi tu dnes a s Ním. Takovou náhodou, že křivíš úsměv a zakrýváš oči. Stydíš se, žes to tak chtěla a nedokážeš se zachovat tak, JAK bys chtěla. Bojíš se ublížit. Znovu.
A přece sama sobecky chceš, aby to zase vyřešil za tebe. Zase ne. Sama sobecky chceš ho neztratit z očí. Ztratíš. A pak zas v tobě ten démon bije pěstičkama. To nemůžeš. Nemůžeš vědět, jak neublížit. Nemůžeš vědět, jak žít šťastná úplně a s tou ztrátou.
Žádné komentáře:
Okomentovat