Sobota, vylet do nejjiznejsich casti ostrova nas kvuli vzdalenosti nuti k brzkemu vstavani. Nejprve navstevujeme Porto Vecchio, kde pro usporu casu i benzinu stavime na placenem parkovisti. Opet pristavni mesto me tentokrat prekvapuje mnozstvim turistickych obchudku vzhledem k jinak vcelku nezajimave naplni mesta. Krome pristavu s mnozstvim jachet nepotkavame moc mist k zastaveni. Snad jen kostel s mile znejici zvonkohrou, za jejihoz zneni mesto opoustime.
Mirime do mesta Bonifaccio, jehoz krasou Honza zaril uz od rana. A nemylil se ve svych predstavach. Pristav se jiz na prvni pohled vymykal vsem predchozim. Pri krouzeni po meste za ucelem nalezeni parkovaciho mista nas okouzluji predevsim skaliska z bileho piskovce, jehoz vymylanim vznikl tento zaliv. Obyvatele si v nem vybouravaji garaze, sklepy a zasazuji do nej i sve domovy. Na nejvyssi skale se tyci citadela, na kterou pak navazuje cele horni mestecko. V zalivu obdivujeme opet dokonalost jachet. Pote, co trikrat projedeme mesto odshora dolu, nalezame placene parkoviste u pristavu, kde sviti zelene 'VOLNO'. Pred nami stoji jeste dve auta a my ocekavame chvili, kdy prijde cervena. Neprekvapuje nas, ze se zavira zavora tesne pred cumakem nasi Mazdy. Vime, ze nase chvile prijde brzy. Nalezame misto velikostne pro motorku a vyrazime vstric krasam tohoto preplneneho mesta.
Nejdrive se ale radeji nasytime obedem v pristavu. Tentokrat si povestne 'Moules' objednava i Martina a my davame prednost dennimu menu vcetne dezertu. Vsichni jsou nakonec spokojeni i pres neprilis rychlou obsluhu. Proste pristav.
Vyrazime do vyssich poloh. Z vyhlidky na more obdivuje bila skaliska a nevime, kam driv. Vybirame cestu nahoru, protoze jit pak delsi dobu vzhuru by nas opravdu vysililo. Ze dvou moznosti se rozhodujeme pro cestu prirodni, na ktere se vzdalujeme mestu. Vyhledy na nej jsou ale velmi pusobive. Trochu me mrzi, ze predkreslenou trasu neprojdeme celou nebot je opravdu prijemna. Od more fouka vitr a stale je co fotit.
Cestu dolu k mori vynechavame a putujeme na citadelu. V prvni vezi velmi prijemne hraji a zpivaji dva hudebnici a hned vedle nachazime vystavu obrazu jisteho umelce, ktery me predevsim svymi skicami zaujme natolik, ze si kupuji jednu jeho zmensenou kopii. Zbytek mesta skyta velmi male a velmi mile ulicky. Domy jsou vzajemne spojeny opernymi oblouky coz v celku pusobi jako katedralni komplex. Konecne chapu, proc se tyto prostory objevuji na vsech pohlednicich Bonifaccia.
Prochazime par obchudku a postupne schazime zpet do pristavu ruznymi hradnimi chodbickami. V pristavu pak uvazujeme nad zivotem a bohatstvim jachtaru, zatimco si prohlizime jejich skvosty a porovnavame velikost a vybavu.
Na parkovisti se pokousime oblafnout automat, ale vzhledem ke kamerovemu systemu se smutnyma ocima platime 7 euro a mesto opoustime. Chceme jeste videt jednu plaz, Rondinara. Tam po nas chteji dalsi poplatek za parkovani, ktery i pres kratsi navstevu plaze jsme ochotni podstoupit.
Plaz je vcelku cista az na tradicni morske rasy u brehu, voda je ale krasne pruzracna, coz dokazuje mnozstvi snorchlujicich lidi. Hned jsem tedy take zaplouvam pod vodu a zkoumam morske dno. Narazim na neco podivneho, co mi pripomina nejaky potopeny vrak a vcelku me to vyleka. Najednou si uvedomuji, ze nejsem dvakrat blizko brehu, vzpomenu si na segrinu prupovidku o zralocich a mirne panikarim. Jsem v klidu az kdyz se dotykam zeme. Nejspis to byla jen kotva nejake jachty nebo bojky, ale stejne me to vyplasilo. Vsichni zkousime mistni vodu a zase trochu fouka. Jede se domu.
Žádné komentáře:
Okomentovat